V právní společnosti je to jasné – hranice určují, kde svoboda jednoho člověka končí a druhého začíná. Ať už překročí kterýkoli z nich, znamenat to bude omezování svobody toho druhého.

Pokud chceme spolu žít, učíme se respektovat jeden druhého. No v osobním životě je má každý nastavené jinak. Jak je představit našim dětem? Snadno, řeknete si. No často děláme chyby, které sice hranice vyznačí červenou barvou, ale místo aby se jimi děti jen řídili, je mohou bolestivě pálit.

Hranice se dají určit klidně, opakovaně, postupně, precizní, přímo. Ne křikem, bitvou, trestem – tehdy se význam hranic mine účinku. Navíc se dětem mohou zdát zbytečné nebo se z nich stane sladké zakázané ovoce. Hranice jsou limity, díky kterým se děti učí regulovat své chování.

A chyby dělat musí, protože díky nim rostou. Učí se, jak se chovat ve společnosti, v níž se pohybují, žijí a spolužijú s ostatními. Pozor na nejčastější chyby při určování hranic.

Nekřičte, nenadávejte, neznevažujte dítě.

Občas zapomínáme v tom křiku a nadávkami na jednu podstatnou věc. Od dětí požadujeme, aby se k nám chovali s respektem. Jak je to naučit, když se k nim chováme takto? Dobré je myslet na to, jak bychom chtěli, aby se k nám děti chovali, když budeme staří. Přestože v duchu Zurita, jednejte klidně a pevným hlasem.

Nejednejte s dítětem rozzlobený.

Pokud zuřivost protéká a nedá se ovládnout, raději si dopřejte pauzu, dokud se hlava alespoň trochu zchladí. Nejlepší tehdy popřemýšlet, co se stalo, jak to vyřešit, jak mluvit s dítětem. Někdy totiž při hlubším zamyšlení můžete přijít na to, že dítě mělo úplně jiný úmysl a vybuchly jsme zbytečně, možná jsme dětem křivdili. Výchova je jako řízení auta – za volant nesednete opilý alkoholem. A s dítětem nejednáme opilý hněvem.

Nevysvětlujte příliš dlouho, detailně, nejasně.

Čím menší dítě, tím jasnější a stručněji mají být naše instrukce nebo zadané hranice. Dětská schopnost koncentrace je totiž omezena v závislosti na věku. Když jsou děti starší, můžeme se s nimi pustit do diskuse – co bylo na jejich chování špatné, jak to příště udělat jinak, jaké jsou naše očekávání, ale realistické. Jak si uklidit pokoj, kdy si uklidit pokoj, kam naházet špinavé věci. Nezapomeňte přidat seznam důsledků.

Nebuďte negativní.

Nezaměřujte se jen na to, co vše bylo uděláno špatně. Stačí stručně objasnit dítěti, co bylo na jeho chování nesprávné. Raději se soustřeďte na to, abyste dítěti objasnily, jak lze chování napravit – například místo hádky a rvačky sourozence, kamaráda, jak s ním komunikovat, jak se dožadovat půjčení hračky, jaký tón hlasu použít. Jde o pozitivní perspektivu.

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKYVÍCE OD AUTORA